Access For Free Tři Kapitoly: DumdumVýlety S OtcemVikštejn Produced By Daniel Hradecký Offered As Digital Paper

živá klasika, kterou by měl číst každý! Doufám, že ukázky se co nejdřív objeví v čítánkách.
Se Třemi kapitolami to mám složitý, První kapitila je skvělá, seznámila jsem se s jazykem a způsobem vyprávění, zároveň má výtečný závěr a vyústění.
Vikštejn zase přinesl pohled do duše člověka umístěného do blázince, představuje jeho perspektivu vidění, snahu vymanit se z nevymanitelného.
Ale prostřední kapitola mi vyloženě nesedla, Nejen, že je z nich nejdelší, ale také velmi fragmentární a chaotická, neustále se mi stávalo, že jsem nevěděla, o čem čtu.
Ono se celkově jedná o hodně hutnou a náročnou knihu, slovní zásoba je hodně těžká, možná až moc.
Připadalo mi to místy jako hodně vyšponovaná intelektuální stylizace, ani nevím, jestli to myslím negativně nebo pozitivně.
I přesto si myslím, že je to dobrá kniha, jen se tím člověk vážně musí prokousat, což mi částečně zhoršovalo požitek ze čtení.
neviem či to zas ten český jazyk spôsobil alebo to jednoducho nebol môj štýl, ale nezapasovala mi vôbec Vybrat si autora a jeho knihu je časová investice.
V případě Hradeckého to na první pohled vypadá nevinně,stran. Vkusná typografie obálky. Jenže pak to otevřete a už ten porno přebal vám řekne, hele, něco bude jinak.
Text je hutnější, než moje káva, . . a to je co říct, 'Dumdum' trefil pointou, 'Výlety s otcem' byly myšmaš všeho, ve kterém jsem se ztratil a 'Vikštejn' se dál topí v nastavené hutnosti, jako když necháte dojíždět nějakou omáčku, aby se provařila.
Hradecký mi v tomhle připomněl Kahudu, je to, sociálně, myšlením, člověk z řad lidu, ale zároveň mající přehled.
Líbí se mi a fandím tuzemským autorům, co nejsou jen nudní akademici, kteří píšou podle učebnice a kterýma jsou přecpaný knihkupectví.
Hradecký si je vědom svých schopností a nemůžu říct, že by to byl úplně můj šálek, ale lyrické kvality, hraní s textem a silný styl jsou přítomné.
So, go go! Prvá ešte ako tak, zvyšok už veľké trápenie a viac než pocit z množstva myšlienok a motívov pocit z absencie editora, ktorý by toto sfackal hneď na začiatku.
Pokud bych toto přečetl desetkrát, dvacetkrát, možná bych pochopil smysl a hloubku díla.
Takto mi to připadá jako texty Kryštofa, Už ani Ballovi sa nechce, Pozná sa to podľa toho, že sa tvári, akoby sa mu veľmi chcelo.
Trúsi bonmoty, naťahuje vety na tri, štyri Occamove britvy, ešte väčšmi než zvyčajne uvoľňuje kontinuitu dejových línií, siaha po alkohole a psychiatrii ako po overených prostriedkoch hľadania temnoty na vyváženie banálnych komentárov aktuálneho diania, ktoré ani iné než banálne byť nemôžu, lebo doba je taká, žijeme intenzívne, dejiny sa po tridsiatich rokoch opäť začali Fukuyama vyšiel v deväťdesiatom druhom a vyrážajú z rúk zbrane každému, kto sa len trochu pokúsi o ich umeleckú reflexiu, teda byť o krok napred, či už pred súčasníkmi alebo aspoň sám pred sebou.
Medzi ruinami krok vpred nie sú, ale dá sa s nimi prestáť niekoľko jázd električkou, novou a nehegľavou.
Toto je recenzia románu Medzi ruinami od Ballu, pri ktorom zase visí recenzia Tří kapitol, lebo je to vlastne tá istá kniha.
Jednou větou: byl jsem nadšený, Je to velice hutné čtení, u kterého se navíc nad každou druhou větou dá hádat, ale o čem jiném by měly podobné knížky být

Osobně se mi asi nejvíc líbil Dumdum aneb jedno alkoholikovo ráno, z Výletů jsem ocenil četné odkazy na doporučenou literaturu FHS Goffman, Dennett, Flusser a další a ani Vikštejn nezklamal, byť s autorovými názory na některá sporná témata současnosti zjevně nesouhlasím.
Napříč knihou je pak skvělé popisován introvertní/asociální stav, kdy jednotlivé postavy neustále řeší, jak se vyhnout v podstatě jakékoliv interakci s jinými lidmi, a pokud na ni dojde, tak jak zdůvodnit svoji existenci v daný moment na daném místě.
Třeba na oblíbených samotářských procházkách lesem, Viz

"Deset kilometrů horečnaté chůze, nejlépe do vršku, tě zdroguje.
Za každého počasí, Sám a sám, samozřejmě, zásadně, to je podmínka, Bez ženy, na kterou si myslíš, bez přítele, kterému hodláš vnutit svůj světonázor, bez psa, který ti poskytne alibi v očích spoluobčanů.
Co vlastně ten podivín dělá v tom lese, venčí psa, aha, tak to je v pořádku.
" Krásne jazykové ohňostroje, ktoré navyše väčšinou nepôsobia samoúčelne, Na konci dňa to však je stále akési sebaheroizujúce pri všetkej tej sebaflagelácii.
Čo tu predsa koniec koncov máme je básnik, ktorý je na okraji spoločnosti chudobný básnik básnikvyvrheľ básnik, ktorého zničili knihy, umenie a celkovo priveľa poznania šialený básnik a nakoniec až básnik, ktorý sa zabil.
Všetko obohrané trópy, a nech je tu aj neviemkoľko irónie, invencie a neviemaké premnožené referencie, v skutočnosti je to len variant na tieto trópy.
Básnik, zdanlivo, prehráva, obetuje sa, utopí sa vo svojom solipsizme, ale napokon víťazí, lebo si uhryzne časť môjho času a som účastný jeho utrpenia.
Samotný básnik však napokon nie je zaujímavejší než priesečníky referencií, ktoré spriada.
A teda len aby to nebolo priľahké, bránim sa, čím môžem: zníženým ratingom a kritickou recenziou.
Pričom do budúcna žiadam obety, ktoré budú implicitné, priam neviditeľné diela od básnikov, no vôbec nie o básnikoch, kde neprajníci nebudú o obete vôbec tušiť.
Tri kratke prozy v kuzi autorova alter ega Gustava Dakla,

Dumdum soucasnostkorun
Vylety s otcem minulost zivy s zivym, zivy s mrtvym, mrtvy s mrtvym
Vikstejn lecebna anamneza diagnoza prognoza

"Nezaměstnanost žoldnéřů naopak nezadržitelně rostla, tlupy arkebuzírů a jiné prožluklé holoty těkaly zemí a ze zoufalství, vyzbrojeny velkými kleštěmi na kabel, tzv.
papoušky, rabovaly trafostanice. "

Usti nad LabemLitvinov

Kdyz jsem docital tuhle, rikal jsem si, ze si ji zase nekdy rad prectu.

alcoholishm solitude fears life Litvinov Usti Most Rozhodně jde poznat, že tuto prózu psal básník.
Mluva je květnatá, překvapivá a příjemná, láká čtenáře pokračovat, Totéž bohužel nejde říci o dějových liniích místy jsem je ztrácel, ale možná nebyly důležité anebo vůbec nebyly.
Velmi zajímavý byl důkladný až niterný popis toho, jak se člověk v nějakém svém rozpoložení chce vyhnout kontaktu s ostatními lidmi a předem si připravuje odpovědi

na jejich všetečné otázky, které ovšem nikdy nepřicházejí.
Na podobnou notu míří i obliba hlavní postavy v chůzi chůze jen tak bez psa bez cíle.
Kniha, která se asi vysmívá tradičním pravidlům prózy, Tři velmi volně propojené kapitoly, příběh tu vlastně žádný není, vypravěč ironicky a nespolehlivě popisuje svůj život a události kolem sebe.
Jazyk je neuvěřitelně vytříbený a zajímavý na jednu stranu jakoby lidový, na druhou plný vybraných slovíček a slovních obratů, zároveň se někdy až bezohledně zamotává do myšlenkových pochodů vypravěče, které čtenář spíš než chápat může maximálně tušit.
Rozhodně jedinečná a zajímavá záležitost, která ale určitě nesedne každému.
Ťažko čitateľné. Vzdala jsem to na šedesáté stránce, To fakt neslo, po dlouhé době jsem četla knihu v podstatě s odporem, že “zase tohle mi tu teď zbylo”.
Vzhledem k tomu, jak je to vychvalované, tak zřejmě pujde o jakousi haute coutere literatury, který jako běžný, byť narocnejsi čtenář, nechápu.
Pardon. Jazykově naprosto suverénní obdelníkové bloky textu na každé straně, ale strhující proud, že není možné, aby to čtenáře vyplavilo na břeh.
Rozpětí slovníku od odborných termínů až po začerněné vulgarismy, Skvělá práce s kurzívou a zkratkami typu tj, či tzv. , význam zaběhnutých výrazů se rázem mění hrdina Tří kapitol sice upadá do existenčního kómatu, ale alespoň se nenechá zmanipulovat jazykovými šmelinami.
To, že mu to k ničemu příliš nepomáhá, je věc druhá,
Ty tři texty spojuje leccos, výrazněji se liší jen v prostoru sklepní byt, sedmé patro paneláku, blázinec a v případě Výletů s otcem v osobě vypravěče.
Ačkoliv je to vcelku dostředivé psaní ani prostřední text, jenž je psán zpočátku ve třetí osobě, se díky vložené próze nevyhne ichformě, dochází zde k neustálé reflexi okolí.
Jistě, sice k okolí prostorově úzce vymezeného, ale i od něj se lze odpíchnout k obecnějším otázkám.
Přestože je tedy vypravěč uzavřen ve svém bezradném plahočením, neustává jeho trefné glosování reality ať už jde o různé instituce, literární provoz, kapitalistické vykořisťování či rodinu.
Ona kritická perspektiva je pozoruhodná zejména díky postavení "jednou nohou na zdi, druhou stále dole", jak to sám vypravěč popisuje.
Přestože se Gustav vyskytuje mezi dělníky v továrně, v "šaškecu" s pozoruhodnými pacienty a obecně se dá říci, že ho obklopuje nižší třída, zůstává ostatním osobám nadále vzdálen jeho kulturní kapitál je totiž nesrovnatelný, cituje se Diviš či Gruša, překládají se spisy exaktních věd.
Ono postavení "mezi" způsobuje, že Gustav nikam nepatří a ukládá se do vlastní vnitřní izolace.

Nemyslím, že je vypravěčův postoj misogynní tu a tam se s někým setká, i přes ohromnou rezignaci na některé osoby pohlíží s pasivní fascinací.
Spíš nacházím odůvodnění Gustavovu vyhýbání se člověčině v úzkosti neustálý strach z kladení otázek a sršení podnětů jej vede do alespoň zdánlivě klidných lesů.
Chůze je zde vůbec častým způsobem transferu možná právě během ní se člověk může dostat k takovým rojivým myšlenkám, ať k těm kritickým, sebeironickým či rezignovaným.

Situování děl do Sudet může působit trochu podezřele, vždycky si říkám, že si autor chce vytěžit ještě trochu té neútěšné reality, vydolovat si trochu exotizovaného prostoru.
. . K ničemu takovému zde nedochází, nelze popřít Hradeckého sžití s prostorem.
Jasně, stále jde o kraj, kde jsou dělníci bráni jako "obnovitelné zdroje" a kde se litry vypitého alkoholu dostávají k vysokým číslům, to však neznamená, že musí jít jen o to ve třech Kapitolách zkrátka nejde jen o toposy, které na sebe chytají nálepky ještě před přečtením, naopak je to krajina různorodá byť kmitání sem a tam na šichtu zůstává stejné.

Solidní sonda do hlavy někoho, kdo se sice vychyluje od vštěpovaných norem, nikoliv však údernou anarchií, ale bezbřehou rezignací.
"Musíme jen umřít, ale žít se musí" píše Hradecký a při každé zmínce o sebevraždě nezapomene zmínit, že stisk sebezáchovy jen tak nepovolí.
Bloudí se tu po zakázaných kuřárnách, aby mezi tím došlo k odvyprávění celého životopisu.
Hlava nehlava. Nejlepší prózu píší básníci a básnířky! Některé pasáže obsahují i zlomky veršů z ústecké skladby v Přibližování dřeva.

Gustava už zajímají jen nouzové situace a mimořádné události, ovšem pod podmínkou, že je on sám nebude nucen prožívat.
Střeží svůj klid, to, co z něj zbylo: Občasná bezejmenná radost, když kráčí chladným, zaostřeným jitrem po skončené třetí noční směně prorostlými periferiemi, podél právě probuzeného dopravního koridoru, tunelem pod Západním nádražím, protentokrát tento domov není bunkr, ale maják, prochodí, teď ale v báječné nádražce dvě piva a půlhodinka snění o nenapsaném díle, jímž by se konečně blýsknul, tak jako všichni sníme o výhře v loterii, díky níž se konečně narodíme.
. . Gustav se pomaluje smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít.
Těch pětadvacet let nevylečitelné vztahové, hmotné a sociální tísně se mu jeví jako oněch "látek, které prokazatelně způsobují rakovinu", jak je všem vyhrožováno v černé rámované kartuši na krabičce cigaret, pod obrázkem operace plic, co vypadaj jak pekáč s nedopečenou kachnou.