Take Prázdniny: Povídky Authored By Jan Balabán Released As Hardcover

book is charming, yet not saying nothing new, Probably the theme of the stories is something that bothers our century, Balaban mi pripomina Raymonda Carvera, Obidvaja pisu o strednej triede mierne depresivnou optikou, je tam citit alkohol, vyhybaju sa ucelovym pribehom a svoje poviedky koncia krasnymi poslednymi vetami, ktore nasobia ich vyznam, Obidvoch mam rad, pretoze su nepredvitelni a tak trochu aj neuchopitelni, preto ma clovek chut sa k ich poviedkam vracat,

Prazdniny by som silou zaradil za Mozna ze odchazime, napriek tomu sa tesim, ked sa k nim niekedy vratim a precitam znova, Ano, je tam velmi ponura atmosfera, ktoru by som prirovnal asi tak k neskorej jeseni v mokrej postindustrialnej krajine, ale aj nejaka

velmi smutna krasa, Klasický Balabán, Zhutnělé krátké povídky, takové temnější málo veselé jednohubky, Melancholická exkurzia do niečoho čo sa nazýalo životom, Generacia ľudí, ktorých minulosť je bezútešná a budúcnosť neodvrátiteľná, Nedá sa ukryť pred nevyhnutnosťou prežívania dní, ktoré drásajú postavy ako hladová zver mŕtvolku, Mrazenie na zátylku a tiché smutno po dokončení knihy garantované, Tento vlak zastávku nádej obchádza, Knížka, která uvrhne do deprese a jak říká Hruška není nárok na úlevu, Nesmyslnost existence života a Pavla, která už nechce být zavřená, ale její muž se jí bojí, Daniel Nedostál jen málokdy vydrží spát déle než dvě hodiny v jednom kuse, V potrhaných nocích bloudí po bytě, jí sušenky, pije vodu z vodovodu nebo mléky z ledničky, zbytečně usedá na desku záchodu a pak znovu zalézá do postele a vrací se k započatému snu, ve kterém domýšlí a dožívá to, co v životě nestihl.


Když pak v županu celá hebká a voňavá vstupovala do ložnice, malinko se styděla, Karel si nečetl, jak čekala, ale spal s tváří zabořenou do polštáře na samém okraji širokého lože, Pavla se k němu musela ze své strany tak trochu nešikovně dostat, Tak nějak poposedávat po matracích, Lézt po čtyřech jí připadalo vulgární, Přivinula se ke spícímu muži, který nespal, Urputně držel oči zavřené a krčil ramena, Co ji to napadlo, snad už ji to přejde, myslel si a ona ho hladila, Karle, Karle!“ šeptala mazlivě a zadýchaně, Karel se tlačil do matrace a toužil po všech svých ostrovech, Chtěl být železnou kramlí zaraženou do dřeva, skobou, kterou nikdo nevytrhne a neobrátí, jak se teď o to snaží Pavla, Jak dlouho to ještě bude trvat

Proto je naděje přítomna jen v jakémsi nulovém stupni, ve vyprázdnění z bezcitných zbytečností.
V té únavě zpřetrhaných spánků, použitých věcí a odmlčených lidí, hluboko v povídce, se vždy něco pohne.
Od zbytečného k marnému, V tom druhém se dá poněkud žít, průvodní slovo.